Nejdřív bylo třeba do města, kde Suzane žila, opakovaně přijet. Lygia M. Barbosa v rozhovoru pro Tudum vzpomínala na řadu předběžných setkání, která s kolegou Paulem Gambalem Maká absolvovali, než vůbec začali natáčet. Divák pak v dokumentu Dcera k neuvěření dostává do rukou výsledek zdánlivě prostého úkolu. Žena sedí před kamerou a vypráví o své minulosti. Kolik práce je v takové situaci potřeba k tomu, aby jí filmaři vůbec mohli položit nepříjemnou otázku, se do samotné odpovědi vejde jen zřídka.
Tři časy jednoho případu
Pro orientaci pomohou tři časové údaje. V roce 2002 byli v São Paulu zavražděni manželé Manfred a Marísia von Richthofenovi. Jejich dcera Suzane byla za účast na činu odsouzena a od roku 2023 si odpykávala zbývající trest v otevřeném režimu. Když měl dokument v listopadu 2026 premiéru, bylo od jejího předchozího rozhovoru déle než deset let. Mezi činem a chvílí, kdy o něm znovu promluvila, leží podstatná část dospělého života.
Barbosa v přípravné fázi studovala také psychologické testování a možnosti vzdělávání a práce v brazilských věznicích.
Paměť proti záznamu
Co si s tím časovým odstupem může počít divák? Má před sebou několik různých pramenů. Suzane dnes nabízí vlastní výklad událostí. Lidé spojení s případem si pamatují jiné okolnosti a část toho, co už bylo možné ověřit, zachytilo vyšetřování. K tomu se přidávají archivní záběry z doby, kdy veřejnost teprve zjišťovala, co se v rodině stalo.
Zajímavé je naslouchat zejména tomu, na jakou otázku vlastně ta která výpověď odpovídá. Doklad o minulém jednání může působit velmi přesvědčivě a přitom toho říkat překvapivě málo o dnešním člověku. Právě jemu věnuje tento celovečerní dokument značnou část pozornosti.
Fotogalerie


